Hřebejkovi: Dům plný příběhů, umění a osobitosti
Ve svahu pražských Hřebenek, skrytý ve vzrostlé zeleni, stojí terasový řadový dům ze 70. let minulého století, který si k sobě své majitele přitáhl neodolatelným charismatem. Po náročné rekonstrukci dostal novou životní roli. Roli v příběhu režiséra Jana Hřebejka a jeho rodiny. Podívejte se s námi do osobitého prostoru plného eklektických koutů, knih a uměleckých předmětů.
Hřebejkovi byli zvyklí bydlet na hausbótu. Jemné vlnění podlahy, obklopení vodou a otevřeným prostorem je provázelo každým dnem. Když se rozhodli přestěhovat se na pevnou zem, potřebovali místo, kde najdou podobnou svobodu, přirozenost a spojení s přírodou, ale zároveň snadnou dostupnost města. Mělo být otevřené pro přátele, rodinu i nečekané hosty. Zkrátka autentický dům, jenž už od začátku bude zabydlený a připravený na život. S touto vizí oslovily architektku Dagmar Štěpánovou ze studia Formafatal, a té se podařilo jejich přání proměnit v realitu.
Architektura bez kompromisů a hranic
Přístupnost domu zajišťuje pouze úzké schodiště vedoucí zeleným labyrintem ke vstupním dveřím. Přízemí v zadní části domu pak navazuje na malebnou zahradu, skýtající soukromí. Rozlehlá terasa v patře, ohraničená dobovým zábradlím z perforovaných plotových tvarovek, otevírá nádherné výhledy na panorama hlavního města. Jelikož je dům součástí řadovek, při metamorfóze nebylo možné výrazně zasahovat do fasády. Architektka celé první patro prosvětlila bezrámovým zasklením navazujícím na vchod, a vizuálně ho tak propojila s horním podlažím.
Dále pak vytvořila novou prosklenou přístavbu v části terasy, jež se stala nejvýraznějším architektonickým prvkem. Plocha domu tím získala novou hlavní jídelnu s oboustranným přístupem na terasu. Dominuje zde staronový krb s travertinovým obložením. Z původní dispozice zbylo naprosté minimum, Hřebejkovi totiž nechtěli klasické místnosti s definovanými hranicemi. Soukromé části domu byly potlačeny a hlavní slovo dostaly společenské prostory. Z původní ložnice a koupelny se stala kuchyně – srdce celého prostoru. Právě tady se odehrávají nejdůležitější momenty.
Nevšední bydlení s překvapivými prvky
Do hlavního obytného prostoru Dagmar Štěpánová vložila industriální prosklenou kostku s koupelnou. Dešťový svod, který po dispozičních změnách zůstal volně v prostoru, se nakonec stal ozdobou – architektka jej ukryla do starého litinového sloupu z antik bazaru. Za dveřmi zakomponovanými do obkladu z medově olejované březové překližky se nacházejí dva dětské pokoje s okny na zahradu. Přízemí vládne eklektická pracovna, jejíž stěna je pokrytá spoustou knih. Je plná uměleckých děl, ale tím největším je velká prosklená plocha s výstupem na zahradu.
Materiály, které vyprávějí příběh
Každý kout domu působí dojmem, že tu byl odjakživa – že se postupně vrství, žije, mění se. Tento dojem se podařilo vyvolat kombinacemi zdánlivě nesourodých materiálů. Na jedné straně borovicová překližka navozuje pocit hřejivosti a útulna, na té druhé luxusní obklady z červeného a žlutého kamene travertinu či masivní mahagon na kuchyňské lince. Modrá výmalba nechává vyniknout obrazům, zelená stěrka navazuje na dubové parkety se záměrnými nedokonalostmi a směs autorského i vintage nábytku vyzařuje osobitost majitelů. Nábytek a svítidla si totiž z části režisér s manželkou vybírali sami, některé poklady jim pomohl najít akademický malíř Miroslav Bednář.
Hřebejkovi si vysnili domov, kde nebude nic dokonalé, ale vše bude opravdové. Rekonstrukce sice trvala čtyři roky, avšak podařilo se dosáhnout smysluplného a do detailu propracovaného domova, který už teď nese spoustu příběhů. A do budoucna bude psát další a další autentické scénáře, zrcadlící životní styl umělců.
