Multifunkční budova s živým divadlem předkládá obrazy ze života Číňanů
Projekt nazvaný „Hora živoucího divadla“ se v loňském roce zařadil k dalším pozoruhodným počinům z dílny čínského architektonického studia Wutopia Lab. Pro zadavatele, společnost Xuzhou Vanke, mělo navrhnout podobu výstavní plochy reprezentující nově vznikající čtvrt Vanke Cloud Valley. Multifunkční budova měla sloužit nejen k prezentaci postupu výstavby, ale i k podpoře společenských interakcí mezi starousedlíky a budoucími obyvateli.
Studio Wutopia Lab sídlící v Šanghaji založil hlavní architekt Yu Ting. Ve své tvorbě se silně inspiruje národní kulturou a každodenním životem Číňanů. Prostřednictvím architektury usiluje o sociální progres v kontextu městských kulis i zkostnatělé estetiky. Wutopia je synonymem pro inovativní přístup, odvážné nazírání i nečekané koncepty. Každý projekt nahlíží v celém komplexu souvisejících podmínek a okolností. Projekty plánuje s mimořádným časovým odstupem, zásadně provádí důkladnou analýzu terénu, neopomíná design interiéru. Koordinuje a dohlíží dokonce i na stavební práce v různých fázích.
Na křižovatce starého a nového
Snad nebylo náhodou, že se hlavní architekt a zakladatel studia Wutopia Lab Yu Ting o novém projektu dozvěděl, když si užíval dovolenou v horách. Zakázka se měla nacházet na rozhraní staré a nové Šanghaje, v nejsevernější části provincie Ťiang-su. Klient Xuzhou Vanke toužil pojmout tuto křižovatku jako příležitost k vytvoření unikátního výstavního prostoru.
Bohatá historie provincie Ťiang-su dlouho na architekty působila až svazujícím dojmem. Rodiště císaře Kao-cu a kolébka dynastie Chan, důležitý dopravní uzel, středisko těžby uhlí a energetiky, místo, kde došlo k rozhodující bitvě o Huaihai. Ani významné události však nemohou zakrýt každodenní boje, úzkosti, ale i radosti obyčejných lidí, kteří zde nyní žijí. Yu Ting začal o realizaci podrobněji uvažovat v období koronavirové pandemie, kdy studio nuceně zpřetrhalo většinu rozjednaných kontaktů. „Chtěl jsem navrhnout stavbu, která bude reflektovat životní podmínky obyvatelstva. Odkrýt každodenní příběhy ulice v jejich syrové, nepřikrášlené podobě. Zobrazit jednotlivé scény podobně jako na divadle. Sestavit celý projekt z jednotlivých pódií, na nichž může každý, třeba i náhodný kolemjdoucí, rozehrát své umění.“
Když se pandemická opatření rozvolnila, Yu Ting kontaktoval tým s nápadem vybudovat set pódií pro herce naverbované z ulice, kteří zde ztvární sami sebe. Jeho nápad sklidil nadšenou odezvu. Cílová lokace je součástí města, omezení v místě konstrukce tak byla striktní. Po naplnění stavebních a protipožárních podmínek vzniklo staveniště o ploše asi 500 m², přičemž výškový limit výsledné budovy nesměl přesáhnout tři podlaží. Původní prototyp staveniště se dvěma modely vzorových budov však počítal se stavební plochou více než 1000 m²! V tomto plánu se navíc ještě ani nepočítalo s jakoukoli podlahovou plochou vyhrazenou pro divadelní pódia.
Idey jeviště se však Yu Ting a jeho tým odmítali vzdát. „Nikdy bych nechtěl zakrýt dispozičně funkčně řešený interiér,“ říká Yu Ting. „Pokud nejsou vnitřek a exteriér vzájemně úzce propojeny, je design fasády v podstatě bezpředmětný. Skoro už to vypadalo, že se nepodaří navrhnout pro klienta různé možnosti řešení a fyzické síly a trpělivost obou stran se začínaly vyčerpávat. I přes to jsme se však koncept jeviště rozhodli za každou cenu prosadit.“
Lidé z Wutopia Lab znovu analyzovali jednotlivá oddělení a funkce stavby a roztřídili je do odlišných kategorií. Propojili centrální a společenské prostory rozkládající se napříč třemi podlažími a interpretovali je jako tzv. rušné oblasti. Audiovizuální sál, dětské pískoviště, kanceláře, čajovny, kavárny, jednačky, recepce a konferenční místnosti si pak definovali jako nezávislé tiché vsuvky tvaru krychle, které do celkového kontextu zapadají s přirozenou funkční posloupností. Tyto oddíly lze při pohledu zvenčí na fasádě přehledně odlišit i díky průzorům, které je rámují. Součástí těchto oddílů jsou prostorná okna a balkony propojené s jevištěm.
Přímo k fasádě je tak doslova připoutáno několik vedlejších jevišť, které nezabírají žádnou podlahovou plochu. Přímo za okny se odehrávají scény z každodenního života. Každé okno současně vypráví odlišný příběh svých momentálních aktérů a když je nahlížíte společně, získáváte působivý celkový portrét.
Ještě před zahájením konstrukce si tým při obhlídce terénu povšiml scenérie pohoří strmě bující v pozadí staveniště. Tyto přírodní útvary se staly výchozí inspirací celkového designu. Jejich odraz se otiskl do podoby imaginární hory sestávající z navrstvených boxů, budoucí dominanty Vanke Cloud Valley.
Vzhledem k třípodlažnímu výškovému limitu, který by podobu abstraktní hory značně zploštil, se Wutopia Lab rozhodlo vršit boxy i v prostoru střechy a vytvořit tak iluzi kontinuálního stupňovitého vzhledu. Původně byl každý z těchto boxů přístupný návštěvníkům pomocí schodů. Na jejich vrcholu se mohli porozhlédnout do okolní krajiny a potěšit se jejími krásami. Restrikce omezující pobyt lidí na střeše, povinnost zastřešení výškových ploch či překročení podlahové plochy však nakonec vedlo k nutnosti realizovat boxy pouze formou altánu. Přestože k nim nelze z nejnižších pater vystoupat, uspokojivě plní svou funkci jakožto kamufláž střešního vybavení.
Výsledný objekt se skládá ze dvou samostatných částí, hlavní budovy a altánu s přilehlým požárním schodištěm. Budova vytváří pevný objem prostřednictvím solidních kovových panelů a prosklených ploch, zatímco altán působí svými perforovanými hliníkovými stěnami až pomíjivým dojmem. Jejich vzájemný kontrast tak vytváří jakýsi přechod mezi hmotným a imaginárním světem simulující výstup ze smrtelného života na horu věčnosti.
Zadavatel Xuzhou Vanke však po představení konceptu spatřil ještě další konotace. Symboliku hory přirovnal k datovému cloudu, přičemž objekt podle tohoto názoru reflektuje celou provincii jako centrum moderních technologií. Projekt tak se svým publikem komunikuje hned na několika úrovních najednou, vznikají odlišné odvážné interpretace. Jaká by byla ta vaše? Jedno je však jisté. Obraz vytvořený architekturou se zde stává dvojnásobnou deklarací všednosti a monumentálnosti, která připomíná lidem sílu a důležitost přítomného okamžiku na cestě k budoucnosti.
