Novou energii do žil předsálí Dvořákovy síně v Rudolfinu vlila architektka Lenka Míková
Interiéru předsálí České filharmonie v Rudolfinu vévodí mosaz, tmavé dřevo a samet. Tým architektky Lenky Míkové dal novou tvář výstavnímu prostoru, designovému obchodu se suvenýry i poslechovému salónku. Renovovaný prostor přivítá návštěvníky honosně a s ohledem na historii.
Úkolem renovace bylo upravit předsálí Dvořákovy síně s respektem k původní architektuře, nadčasovosti a důstojnosti České filharmonie. V rámci uzavřené vyzvané soutěže organizované společností CZECHDESIGN toto kritérium nejlépe splnil ateliér architektky Lenky Míkové. Tvorba jejího studia klade velký důraz na atmosféru a prožitek prostoru a pracuje s jednoduchostí a přirozeností. Studio navrhuje interiéry s pokorou k historii. Tyto etické i vizuální postoje byly tím pravým pro rekonstrukci, která původní prostor nepřebíjí, ale naopak akcentuje. Zároveň přináší ucelené, funkční a současné prvky a také bere zřetel na přestavbu avantgardního architekta Karla Pragera z 90. let. Cílem bylo vytvořit také prostor vhodný k návštěvě i mimo konání koncertů.
Výstava, obchod i salónek v novém kabátě
Do nového hávu byly zahaleny celkem tři propojené části vstupního prostoru ze strany náměstí Jana Palacha. Dominujícími materiály, jež citlivě propojují prostory, jsou leštěná mosaz, tmavé dřevo a samet. Efekt zrcadlení i prvky vycházející z půdorysu navazují na ornamenty v původní kamenné podlaze. Ve středu se nachází foyer s výstavou o historii Rudolfina. Informační panely jsou ukryté ve dvou vertikálních objektech ze zmíněné mosazi. Tyto obelisky odráží okolí a tím působí jakoby se ztrácely v prostoru. Historická fakta vystupují z hloubky vrstev reflexního skla a plexiskla se stmívatelným podsvícením. Díky němu je lze zdůraznit nebo naopak ztlumit podle příležitosti. Na koncepci expozice se podílela i designérka Miroko Maroko, která měla na starosti kompletní grafické řešení. Po načerpání zajímavostí z informačních panelů si hosté mohou odpočinout na dřevěných lavičkách s mosazným soklem.
Na pravém konci foyer sídlí obchod se suvenýry. Reprezentativnost a důstojnost prodejního prostoru zajišťuje oktagonální stůl s podstavou z mosazi, která odráží podlahovou mozaiku. Spolu s ostatními výstavními stěnami umožňuje různá uspořádání prodejní expozice. Tmavá dřevěná dýha celý prostor sjednocuje a koresponduje s rámy oken a dveřmi. Pokladna s pultem je strategicky umístěná v nice mezi dveřmi. Prodejní asistent tak má celý obchod pod kontrolou a se zákazníky je stále v kontaktu.
Na opačné straně se nachází Bělohlávkův poslechový salónek, jehož radiální koncept je podobný jako u obchodu se suvenýry. Tři noblesní sedačky prošly technickou i sametovou revolucí. Hebké červené čalounění navazuje na barevnost v budově, odráží světlo a láká k posezení. Díky zabudovanému tabletu se sluchátky v područkách je možné si poslechnout repertoár filharmonie. Součástí je i police s knihovnou, která se nachází nad čtvrtou dřevěnou lavicí. Celý prostor je pohlazením po duši všech intelektuálů, milovníků hudby, architektury i historie.
Historie víceúčelového domu múz na břehu Vltavy
Majestátní novorenesanční budova Rudolfina vznikla jako odraz změn ve společnosti v 19. století. Její financování totiž nezajišťovala šlechta, panovník nebo církev, jak tomu bylo dosud zvykem. Iniciátorem a donátorem se stala Česká spořitelna (Böhmische Sparkasse). Pro nadčasový prostor určený pro hudbu, umění a účely konzervatoře bylo vybráno rejdiště na pravém břehu Vltavy, přesně naproti Pražskému hradu. Ve vyhlášené soutěži zvítězil projekt Josefa Zítka a Josefa Schulze a slavnostní otevření se konalo v roce 1855.
Koncertní sál (dnes Dvořákova síň) orientovaný na jih byl rozčleněn jónskými sloupy a jeho fasádu zdobily vázy a plastiky významných hudebníků. Nesměly chybět ani nové varhany. V podobném vizuálním duchu se nesla i galerijní část. Vnější fasádě dominovaly (a stále dominují) dvě nárožní věže a velké schodiště. Z atiky stavby na Prahu shlíží několik desítek soch hudebníků i výtvarníků. Budova s několika sály měla za úkol sloužit umění, avšak brzy po otevření se stala předmětem sváru mezi Čechy a Němci. Během let sloužila nejrůznějším účelům včetně zasedání československého Národního shromáždění nebo kulturních akcí pro nacisty v době okupace. Prošla i mnoha architektonickými zásahy, které měly za úkol interiéry přizpůsobit účelům používání. V poválečném období se stala sídlem Hudební fakulty múzických umění a České filharmonie. Po vyhlášení Rudolfina kulturní památkou v roce 1989 prošla další významnější vizuální i technickou rekonstrukcí pod taktovkou architekta Karla Pragera s ohledem a na zachování původních prvků. Nyní, po dvaceti letech, dostává postupně Rudolfinum nový lesk a slávu.
Co se chystá dál?
Renovace předsálí Dvořákovy síně není ale posledním počinem. Do budoucna se chystá edukační centrum České filharmonie a navigační a orientační systém v interiéru i exteriéru. Třešničkou na dortu ale má být zpřístupnění střechy, která nabízí dechberoucí výhledy na panorama Prahy. Kvůli úzkým vstupním dveřím a chabé bezpečnosti byla krása 850 metrů čtverečních velké terasy zdobené sochami umělců utajována. Developerská společnost Arcona Capital ale iniciuje její rekonstrukci, a tak se snad brzy dočkáme možnosti její návštěvy v rámci koncertů pod širým nebem nebo jiných veřejných i soukromých akcí.
