Studio ohboi: Snažíme se oprášit starší formu bydlení a sdílené komunitní fungování na pavlači

Vyhráli jste soutěž na projekt nazvaný Nový Eden, která měla mezinárodní účast včetně velkých jmen současné světové architektonické scény. Jste na sebe pyšní?

Jan Kubát: Ne. Pýcha není dobré slovo, protože jde spíše o pocit zadostiučinění anebo uznání od autority. Mnohem více nás těší, že Ivan Kroupa, který byl v porotě a kterého si moc vážíme, ocenil něco takového. Ale pýcha bych tomu rozhodně neříkal. V otázce mě zaujala ta “mezinárodní účast”. Zní to exoticky, ale spíš se to jen tak prodává a bude se to dít čím dal častěji. Zkusím to vysvětlit. Je to problém vyzvaných nebo užších soutěží, protože aby vás vůbec vyzvali, je nutné přinést portfolio. Docela běžně se děje, že se člověk z toho důvodu spřáhne s týmem ze zahraničí a my vidíme “účast ateliéru Zahy Hadid”. Ve skutečnosti je to jeden kluk, který u ní dřív pracoval, a i když tomu už teď tak není, používá její jméno. Do takových soutěží jsou potřeba kvalifikační předpoklady, musíte být kvalifikovaným architektem, mít i něco postaveného… Takže ano, to jméno tam je, ale ve skutečnosti to nikdo z kanceláře neviděl a fungují na dohodě, kdy v případě úspěchu dostane studio nějaký podíl.

Myslíte, že se to tedy bude dít čím dál častěji?

JK: Problém je v tom, že mladý člověk vystuduje a může mít sebevětší množství elánu, ale pokud nemá bohatého strýčka z vedlejšího kolene, tak pro něj existují jen dvě možnosti. Buďto se někde nechat zaměstnat a spokojit se na určitou dobu například jen s lepením modelů, anebo jít sám na sebe, což je riskantní. Při výběru druhé možnosti se může stát, že často nemáte co dělat… Pořád se ještě můžete vrhnout na soutěže, ale ty se stávají stále více a více restriktivními a lidé jako my potom naráží na takový obrazný skleněný strop. Jsme schopni ty věci udělat a to i dobře, ale nikdo nám nevěří, protože za námi ještě nejsou vidět žádné výsledky a to jen z důvodu, že nám nikdo nedal příležitost. Teď přichází řešení, o kterém jsme se už bavili - mladé studio osloví známějšího architekta, který chce podporovat novou generaci a oni se přihlásí pod jeho jménem. Děláme to i my, přihlašujeme se a spolupracujeme s JIKA-cz. Je to praxe. Z této perspektivy byla velice zajímavá nedávná soutěž o Vltavskou filharmonii.

Soutěž o novou budovu Vltavské filharmonie na Praze 7, se kterou souvisí přeměna i celého společenského centra lokality, vyhrál dánský architektonický ateliér Bjarke Ingels Group neboli BIG. Jaký máte k vítěznému návrhu postoj?

Martin Jireš: Právě dnes jsme si o tom povídali u oběda. Já se trochu obávám, že to dopadne tzv. v českém stylu. V Čechách je obecně pravidlo, že se nejdříve vyhlásí soutěž a až pak se hledají peníze. Mám obavu, aby se to vůbec zvládlo zaplatit. Výsledek domu je za mě v pořádku. Je to forma, která mohla být kdekoliv… Ale je fajn.

JK: Mě trochu mrzí, že dům pořád nevidíme rozkreslený. Rozumím tomu, že je potřeba veřejnosti ukázat obrázky, ale nás architekty by zajímalo, jak to celé komplexně vyřešili, neboť daná parcela má velkou spoustu problémů.

Na to si asi budeme muset počkat, ale zpátky k Novému Edenu. Zní to jako pohádka. Tuzemská soutěž s mezinárodní porotou, kterou vyhrají tuzemští architekti. Myslíte, že se české architektuře blýská na lepší časy?

JK: Je v tom několik rovin. V první řadě je skvělé, že se standardizují možnosti soutěží. My když jsme před šesti lety, hned po škole, začínali, tak ve kterékoliv velké soutěži byl garantovaný problém. A každá druhá malá soutěž, probíhající v menších městech po republice, končila s podezřením na manipulaci výsledků. Teď už to tak není a to zejména díky kanceláři CCEA MOBA, která jich pořádá velké množství, cca 10 - 15 ročně. U nich se dá spolehnout, že zadání i průběh budou správné. Díky tomu má ze soutěží strach čím dál méně investorů. Takže ano, v tomto ohledu se na lepší časy rozhodně blýská.

MJ: Naše výhra je spíš hozená rukavice, kterou teď společně s městem zvedneme. A jak se to bude vyvíjet dál? To je už jiný příběh. Koukám se na to s respektem a pokorou, protože to bude ještě dlouhá cesta. Udělal bych ještě rozhovor až projekt bude stát, tedy za šest sedm let. Ale to jsem možná optimista, za tři čtyři roky se začne teprve kopat do země (smích). Nás teď čeká vyzvání od města a společně se pokusíme nějak dohodnout na realizaci. Pokud to nevyjde, tak město půjde za druhým místem, pak popřípadě za třetím, a tak dál… V procesu existuje spousta míst, která mají potencionál zpomalit celou cestu k realizaci. Ale jinak jsme samozřejmě rádi, že jsme vyhráli a doufáme, že tím městské části pomůžeme. 

Máte na mysli něco konkrétního?

JK: Snažíme se oprášit starší formu bydlení. Sdílené komunitní fungování na pavlači, to je v projektu naše odpověď na anonymitu sídliště. My oba z toho prostředí pocházíme, vyrůstali jsme v něm. Z naší perspektivy tvoří pověst sídliště hlavně anonymita, ale například z pohledu urbanisty je to skvělé místo na bydlení. Až na to, že v realitě vlastně není… Nikdo z obyvatel se s tím místem vlastně neztotožňuje. My s tím bojujeme a tvoříme v domě příležitosti pro potkávání. Chceme, aby se lidé znali. 

Pro jakou skupinu obyvatel budou nové bytové jednotky postaveny?

JK: Co nejpestřejší. To je jediný způsob, jak vytvořit jakoukoliv komunitu. Nesmí se z toho stát ghetto pro homogenní skupinu. Nové výstavby nefungují právě proto, že mají svoje “cílovky”. Samozřejmě, teď jsme si to tady takhle hezky řekli a za pár let to může být úplně jinak. Ale tam my už těžko dohlédneme.

Pro realizaci vašeho projektu je nutné zbourat Kulturní dům Eden (otevřen 1980) architektů Hany Peškové a Dalibora Peška. Není to škoda?

JK: Chceš to odpálit Martine? Dobře, já začnu. Asi jsme nečekali, že to bude až tak kontroverzní téma. Určitě má Eden nějaké kvality, které by stálo za to zachovat. Když jsme začali pracovat, tak jsme si nezavírali žádné cesty a měli jsme snahu prověřit urbanistické vztahy a řešení, která by mohla co nejlépe fungovat. Docela rychle nám došlo, že stávající kulturní dům byl postaven do situace, která už neexistuje dobrých dvacet let. Zároveň tím ten samotný dům hodně trpí. Takže ano, je to škoda, ale my nemůžeme jen uctívat daný objekt. Jako architekti máme zodpovědnost za město jako celek. Náš dům reaguje na vedlejší sídliště Vlasta, deskové paneláky s pěším průchodem, u kterých například směrem na jih vzniká lineární park, do kterého se momentálně nedá dostat kvůli oploceným objektům a Tescu. My ten park chceme otevřít do ulice Vršovická, to je taky důvod proč jsou v našem návrhu domy dva a jsou odtržené. Parter má potenciál propojit park a otevřít se náměstí jinak než jako fasáda. Je to těžká otázka, nelze odpovědět ano, nebo ne. Sami posloucháme debaty o tom, co udělat se stavbami z minulého režimu a na devadesát devět procent souhlasíme s lidmi, co je chtějí zachovat.

Kulturní dům Eden je kvůli špatnému technickému stavu od roku 2000 uzavřen. Nebyl to také jeden z důvodů, proč jste se tak rozhodli?

MJ: Jedná o ocelovou konstrukci. Dům je prostorově tuhý díky zavětrování, táhlům a jiným důvodům. Z naddimenzovaného komplexu nelze vyříznout jedna věc. To je možné u betonové konstrukce, nikoliv u ocelové.

JK: O to se snažil návrh, který se umístil druhý (Martinez Morero Recabarren Estudio, Španělsko). Šlo o vyříznutí určitých prvků a zachování původní konstrukce. Na papíře to vypadá dobře, ale v realitě by to znamenalo rozebrat vše na prvočinitele, nechat si vypočítat novou konstrukci, která by se musela nechat postavit znovu, aby byla správně nadimenzovaná… Nechci říkat, jestli je to dobře nebo špatně a přijde mi skvělé, že taková debata vůbec mohla proběhnout. Ve většině případů se o ničem nedebatuje a rozhodnutí o demolici má na starosti jeden člověk. Navíc mě návrh Španělů opravdu bavil. 

Vaše studio vyhrává jedno ocenění za druhým, ale není příliš medializováno. Jedná se o záměr?

JK: Já cítím spíš otázku, proč se neprezentujeme a nepropagujeme a jestli nás to nemrzí. Začali jsme jako skupina kamarádů v Brně, o kterých nikdo nevěděl a říkali jsme si M2AU. Ustavičně jsme dělali jen soutěže a když šel člověk pro pizzu, tak to bylo divné, protože zrovna nedělal soutěž. Po roce v kuse z toho člověku jednoduše hrábne. Po roce jsme jako neznámý kolektiv M2AU vyhráli soutěž na nový chirurgický pavilon v hradecké fakultní nemocnici, který nás postavil na mapu. Najednou jsme byli v pozici, kdy jsme ani nepotřebovali web. Na začátku roku 2020 jsem odešel a s kolegy jsme založili ohboi. Od té doby máme nepřetržitě na stole velké zakázky, účastníme se spousty soutěží. Neprezentovat se tedy není záměr, jen to pro nás nebyla zatím priorita. Všechno má svůj čas. Doufáme, že o nás ještě bude slyšet.

Zdroj fotografií a vizualizací: ohboi

Autor článku: Nikola Beková