Temné příběhy slavných vil 20. století - zdi, co pamatují první republiku i sametovou revoluci
Bouřlivé 20. století po sobě zanechalo funkcionalistickou architekturu, která se kromě rovných linií vyznačuje i zdmi, za kterými se skrývají dechberoucí životní příběhy. Pamatují slavné doby první republiky, druhou světovou válku i komunistický režim. Pojďte s námi nahlédnout za dveře ikonických vil 20. století.
Winternitzova vila
Jedna z nejzajímavějších vil na pražském Smíchově je dílem slavného rakouského architekta, moravského rodáka Adolfa Loose, který na ní pracoval ve spolupráci s bytovým architektem Karlem Lhotou. Architektonický rukopis Adolfa Loose se ve Winternitzově vile nedá zapřít. Vyznačuje se pečlivě vybranými obkladovými materiály, důmyslně vestavěným nábytkem a hlavně typickým Loosovým prvkem - raumplan, neboli takovým prostorem, který není rozčleněn do jednotlivých podlaží, ale prolíná se v různých výškových úrovních.
Ve třicátých letech si vilu pro sebe a svou čtyřčlennou rodinu nechal postavit právník Josef Winternitz. Rodina však vilu obývala ani ne 10 let, když přišla zlá předválečná léta. Winternitzovi o svůj domov prvně přišli a o pár let později byli kvůli svému původu trasportováni do Osvětimi, kterou přežila pouze manželka doktora Winternitze s dcerou Suzanou. Po válce však už vilu nedostaly.
Československý stát sice uznal vlastnické právo Josefa Winternitze, nemovitost však byla zatížena vysokou dědickou a milionářskou daní, které Jenny se Suzannou nebyly schopné zaplatit. Dům tedy věnovaly československému státu na oplátku za zrušení exekucí a dalších pohledávek, které bojem o navrácení majetku vznikly. V budově byla poté zřízena mateřská škola, která fungovala až do roku 1995. Spravedlnosti se rodině dostalo až po revoluci. Suzana o vile dětem pověděla až na smrtelné posteli a restituce už se bohužel nedožila. Potomkům původních majitelů se však vilu nakonec podařilo získat a navrátit jí její podobu ze 30. let.
Vila Tugendhat
Snad nejslavnější česká vila, která patří ke světovému dědictví UNESCO jako památka moderní architektury, je v České republice takovým architektonickým evergreenem. Historie stavby se začala psát v roce 1929, kdy ji pro manželé Tugendhatovy začal stavět původem německý architekt a průkopník moderní architektury Ludwig Meise van der Rohe. Díky své síti kontaktů měli manželé Tugendhatovi slušnou představu o vývoji politické situace ve 30. letech, proto svůj brněnský domov opustili v roce 1938, pouhých 8 let po dostavbě vily. Nijak se totiž netajili svým postojem vůči lidským právům, a tak by pro ně setrvání v Brně znamenalo jistou smrt.
Třípodlažní vila stojí na svažitém terénu s ojedinělým výhledem na město. V suterénu se nachází technické zázemí, hlavní prostory jsou pak v podlaží druhém. Tím, že je vila svažitá, se vchod z ulice nachází až v podlažím třetím se vstupní halou, pokoji rodičů, dětí, vychovatelky a samostatně přístupným bytem šoféra.
Miese zastával názor, že méně je někdy více, proto se i Vila Tugendhat vyznačuje čistou formou a minimalismem, který je patrný díky strohé škále materiálů, celý objekt je více méně jen ze skla, oceli a betonu. Vila od počátku svého vzniku vyvolávala kontroverze, velké otevřené prostory byly ve své době totiž v domácím prostředí zcela neobvyklé.
Nábytek byl převážně z trubkové a pásové oceli a z ušlechtilého dřeva. Obývací části dominují tři stříbrnošedá křesla „Tugendhat“, smaragdový kožený taburet, skleněný stolek a bílá lavice. Kontrastním prvkem je sametové lehátko v rubínově červené barvě. Další dominantou prostoru je kulatý jídelní stůl ze dřeva z černé hrušky s masivní ocelovou nohou zapuštěnou do podlahy. Stůl byl na svou dobu velmi inovativní, neboť umožňoval pomocí zabudovaných kolejnic zvětšit stůl až o polovinu své velikosti. Dnešní vybavení je přesnými replikami původních kousků.
Za obnovou slávy objektu stál brněnský architekt František Kalivoda, který byl i v politické a společenské atmosféře socialistického Československa schopen pracovat na rehabilitaci domu. Dokonce se mu podařilo navázat osobní korespondenci s Gretou Tugendhatovou, která ke konci 60. let dům i navštívila. První rekonstrukce se vila dočkala ještě za minulého režimu, byly při ní však byly poškozeny některé původní prvky stavby. Vila v letech 2010 až 2012 prošla kompletní rekonstrukcí, jejíž výsledkem byla podoba zrcadlící vzhled budovy v době svého dokončení ve 30. letech.
Vila Stiassni
O něco méně slavnější brněnská vila s podobně smutnou historií původně patřila židovskému textilnímu továrníkovi Alfredu Stiassni. Ten si ji od brněnského architekta Ernsta Wiesnera nechal postavit v letech 1927-1929. Podobně jako ostatní vlastníci podobných objektů ve vile se svou ženou a dcerou žil pouhých 9 let, než se před válkou moudře rozhodl emigrovat. Vila se do povědomí společnosti dostala, až když ji krátce po druhé světové válce navštívil Edvard Beneš. Od té doby svou moravskou metropoli hrdě reprezentovala, mezi jejími zdmi přespala řada státních prominentních návštěv, například Fidel Castro.
Podobně jako další vily ze stejného období byla postavena v tehdy velmi oblíbeném funkcionalistickém slohu. Mezi její charakteristické znaky patří půdorys do písmene L, zelenkavá fasáda a velká okna. Bystrému oku návštěvníka neunikne ani výrazná kazetová římsa, která se vine po celém obvodu budovy. V delším křídle byly hlavní prostory, kratší křídlo s vlastním vchodem patřilo služebnictvu. Dominantní je určitě jídelna, ze které vede i přímý vchod do zahrady. V patře se pak nacházejí soukromé pokoje, dětská herna a pokoje pro hosty.
Bílkova vila
Vrátíme-li se úplně na začátek 20. století, můžeme představit i neobvyklou secesní vilu, která se tyčí na pražských Hradčanech. Bílkova vila vznikla na místě vybouraných Mariánských hradeb, na obsazení prázdného místa se přihlásil grafik, sochař a architekt František Bílek, který chtěl vybudovat stavbu, která lidem zpřístupní poznání duchovních hodnot.
Pozemek získal a v roce 1911 na něm pro sebe a svou manželku postavil secesní vilu s ateliérem. Vila odráží sochařovu představu o harmonii organických, trochu rurálních tvarů. Sloupy vypadají jako snopy obilí nebo lotosové květy a zralé klasy na zdivu. Vchod do vily zase připomíná starověký egyptský chrám. Ačkoliv byl dům stavěn v souladu se secesními prvky, je patrný i nástup moderny, který je znát například na volbě jednoduchých oken a dveří.
